Jak šel čas v Divišce

První světová válka, na jejímž konci se zrodil nový stát Československo, zbrzdila rozvoj
takřka ve všech oblastech života. Pro město Brno měl vznik nového státu zcela zásadní
význam. Přestože mělo Brno za Rakouska-Uherska statut hlavního města Moravy, bylo
chápáno spíše jako provinční a dělnické předměstí Vídně. Statut hlavního města Moravy
(od roku 1928 země Moravskoslezské) mu zůstal, z politických a národnostních důvodů byla
vazba na Vídeň nežádoucí, naopak díky geografické poloze města sílily vazby na Slovensko.
Pro Královo Pole bylo klíčovým okamžikem připojení k Brnu 16. dubna 1919. Splynutí
s hlavním městem moravským znamenalo pro bývalé město Královo Pole mnohostranný
rozvoj. 

V roce 1921 sem byl zaveden vodovod a elektrické osvětlení, o rok později začaly
být dlážděny hlavní ulice, byla dobudována kanalizace a od roku 1926 začala jezdit přes Královo Pole pouliční dráha až do Řečkovic. Oživil se i stavební ruch, který největší rozmach zaznamenal mezi léty 1905–1918 v souvislosti s rozvojem průmyslu a přílivu nových pracovních sil. Přibylo několik nových ulic, bylo vybudováno několik významných budov.

V bezprostřední blízkosti budoucí Divišovy kolonie to byl Ústav mrzáčků na Kociánce (1919)
a Americká domovina (1925). Americká domovina byl ústav pro mládež od 14 do 18 let, který vznikl z popudu amerického Čecha, továrníka W. F. Severy. Díky darům českých a slovenských
krajanů, ale i dalších mecenášů tu mohli studovat nebo se vyučit řemeslu sirotci nebo
nadaní nemajetní chovanci.

Výstavba nových rodinných domků i činžovních domů rychle ukrajovala zemědělskou
půdu na území Králova Pole. Bytová otázka byla velmi ožehavá. Vedle moderním požadavkům
vyhovujících obydlí bydlelo stále ještě velké procento lidí v naprosto nevyhovujících
poměrech sklepních bytů (např. ulice Barákova nebo Divišova), v přelidněných bytech bez
potřebného sociálního vybavení. Hospodářská krize, jejímž důsledkem byl růst nezaměstnaných,
způsobila, že mnoho lidí ztratilo možnost i toho nejnuznějšího ubytování. 

Úplně první obyvatelé bydleli v přístřešcích vybudovaných v bývalém písečném lomu,
odkud se bral písek patrně na nedalekou železnici. Později si lidé začali stavět ve stráni
nad lomem domky ze starých cihel, které nosili nahoru na zádech stejně jako vodu a další
materiál.
První tu údajně postavili Zemanovi na dnešní Dřínové ulici. Za první tři roky tu
vyrostlo 154 domů. Stavba byla mnohdy velmi rychlá díky tomu, že si lidé vzájemně pomáhali.
V miniaturních domech žilo průměrně 10 lidí, protože majitelé část domku pronajímali
dalším rodinám, aby získali prostředky na splacení stavby nebo přilepšení živobytí. Začátkem
30. let byly v kolonii vyměřeny další parcely na stavbu domků, ty už však nepřibývaly
takovou rychlostí jako na začátku, přesto v roce 1938 bydlelo v Divišově kolonii ve 192 (197)
domcích 1 500 obyvatel.

Postupně tu začaly fungovat také obchody a služby pro obyvatele kolonie. Vedle dvou
obchodů se smíšeným zbožím (Hálovi a paní Jelínková) tu byl řezník (Opat), cukrář (Bartoněk),
ale také pekař, holič, švec (Janoušek a Zeman) i sklenář.

Podrobné informace najdete v knize na str. 71 - 130

S velkou nostalgií vzpomínají dodnes pamětníci na mateřskou školku, která byla v Divišově kolonie otevřena v roce 1939. Podrobné informace najdete v knize na str. 144-157

Příchozí byli většinou z vesnice, a tak není divu, že kromě práce v některé z továren se věnovali také hospodaření na malých pozemcích. V každém domě byla koza nebo slepice a králíci,
někde i prasátko. Koně měli jen jedni. Chodilo se na okolní pole na klásky a na brambory.
Pole vlastně kolonku obklopovala.
Působili tu čtyři sedláci, a i když většina obyvatel chodila do práce do továren, když bylo potřeba (například o žních), chodili pomáhat na pole.
Vesnický styl života připomínaly i svátky a akce, které se v kolonce slavily – dožínky, ostatky, velikonoční zábava a dokonce i vinobraní, což vzhledem k tomu, že na okolních stráních byly ještě ve třicátých letech 20. století vinohrady, není tak překvapivé.

Kulturní život zajišťovalo také kino a ochotnické divadlo. Sportovní vyžití umožňovala dvě hřiště a v zimě
vznikalo kluziště, terén nabízel i sáňkování.
Do města chodili obyvatelé Divišky pěšky přes Černá Pole, ulicí Bratislavskou. V samotné
kolonii nebyly cesty, chodilo se úzkými cestičkami a svítilo se petrolejkami. Většina lidí
pracovala v Porgesce (pozdější Královopolské strojírně), stále více chodily do zaměstnání
také ženy.
Patrně určitá izolovanost této lokality způsobila, že zde postupně vznikalo rušné kulturní dění, na které dodnes mnozí z pamětníků rádi vzpomínají.

text z knihy "Divišova čtvrť, vesnička ve městě" v kontextu historických událostí, První republika, PhDr. Eva Dvořáková

Fotogalerie

Divadlo

Podrobné informace najdete v knize na str. 186 - 198

Hody

1. Elina Idesová,  2. Marie Vološínová (Vonásková) 3. Jaroslav Hlavačka 4. Lída Musilová (Zaděláková) 5. Zdena Vološínova (Karbašova) 6. Ivan Vološín 7. Karbašová 8. Jan Oujezdský 9. Jan Karbaš 10. Adolf 11. Marie Nečasová (Helešitová) 12. Naďa Bitdnerová 13. Krong 14. Zdena Hanzlová (Veverková) 15. Karel Vološen 16. Věra Pištěková 17. Mila Sikorová 18. Vlasta Rousová
19. Irena Vološinová (Hanzlová)

Brigády

Představte si ten moment – ​​cívka filmu, která si v temném koutě archivu desetiletí lebedila, aniž by tušila, jakou senzaci jednou způsobí.
Kameraman, který ji natočil, už možná dávno zapomněl, že něco takového existuje. Brigádníci, kteří tam běhali s lopatami, by si dnes těžko vzpomněli, jestli tehdy víc makali, nebo víc pózovali.

Martin Varga? Ten by mohl mít titul "archeolog zapomenutých filmových pokladů"

Když cívku vyvolali, najednou to bylo, jako by se otevřela filmová kronika z jiného světa. Stará technika ožila a obraz prosvitla nostalgie. Brigádníci se objevili na scéně s čerstvě načesanými vlasy (to byl tehdy standardní pracovní postup) a kameramanův pečlivý zoom odhalil každý detail lopaty i krumpáče.

A teď? Máme před sebou dobovou událost, kterou by tehdy nikdo nečekal – nejenže zachytila ​​práci a život v plné kráse, ale dala nám možnost říct si: "Jak jsme na tohle mohli zapomenout?!" 

Díky, Martine, za to, že jsi nám otevřel oči do minulosti.

Dobová architektura Divišovy čtvrti

Některé domy jsou chráněné PU města Brna