Zajímavá místa
Proč se říkalo Divišové čtvrti "Šanghaj"
Divišova čtvrť v Brně získala přezdívku "Šanghaj" během 20. století, kdy došlo k rychlému
a nekontrolovanému růstu této oblasti. Po vzniku Československa bylo v Brně potřeba nového bydlení pro přistěhovalce, což vedlo k tomu, že lidé začali stavět domy "na černo" bez řádných povolení. Nejdříve to byla "Nouzová kolonie Šanghaj" (viz níže mapa) a následně "Divišova kolonie" Stala se místem improvizovaných staveb a částečně chaotické výstavby, kde nebyla vždy zajištěna ani základní infrastruktura.
Mapy z roku 1929 poskytla firma https://vilemwalter.cz/mapy/
Přezdívka "Šanghaj" byla inspirována podobným typem urbanistického rozvoje, jaký se odehrával v čínském Šanghaji. Ve 30. letech 20. století bylo čínské město vnímáno jako synonymum pro hustou, chaotickou a neregulovanou zástavbu. Proto si i Divišova kolonie tuto přezdívku vysloužila, ačkoli dnes je oblast klidná a plně integrovaná do struktury města.
Údolí sv. Antoníčka – kaple sv. Antonína, studánka
Za nejstaršího obyvatele Divišovy čtvrti bychom mohli s nadsázkou označit kartuziánského mnicha, který si po zrušení kláštera v Králově Poli v roce 1782 vybudoval malou poustevnu v místech, kde se dnes nachází kaple svatého Antonína, ochránce všech poutníků, pocestných a pomocníka v nouzi.
Mnich zde trávil čas rozjímáním a modlitbami k svatému Antoníčkovi, ochránci všech poutníků, pocestných a pomocníka v nouzi. Jehoho obraz měl mnich ve skalním výklenku vedle poustevny. Pověst dále říká, že si ochočil laň, která mu poskytovala mléko k obživě.
Časem se toto místo stalo místem poutním a blízký pramen byl považován za zázračný. Když v polovině 19. století vypukla v Brně morová epidemie, vydalo se sem velké procesí, aby si vyprosilo konec nemoci.
A svatý Antoníček modlitby asi vyslyšel, protože morová epidemie opravdu skončila.
Na počest této události zde nechal v roce 1849 zbudovat hrabě Lažanský malou bílou kapličku a vznikla tradice poutí ke kapličce. Ty se konaly vždy v neděli nejbližší k svátku sv. Antonína, t.j. 13. června, a trvaly až do poloviny 20. století. Pouť vedla přes místa nynější Divišovy čtvti, po tehdejší ulici Antonínské (nyní Trtílkové). Následně byla kolem poutní cesty vysazena lipová alej, jejíž zbytky jsou ještě patrné dodnes a která se v loňském roce začala obnovovat. Poutí se účastnilo velké množství lidí z širokého okolí. Díky krásné přírodě a vyjímečnému géniu loci, se místo stalo i častým cílem výletníků.
V roce 1924 byla celá kaple přestavěna. Místo malé kapličky vznikla kaple větší, přibližně taková jakou ji známe teď. Dále byly vybudované lavičky, schodiště k horní cestě a k prameni a byl upraven prostor kolem "zázračného" pramene. Všechno z masivního kamene. Další opravy pak proběhli v letech 1972 a 1993, kdy byly také obnoveny každoroční poutě. Kaplička samotná, i stavba kolem pramene, je v současné době v dobrém stavu. Ne tak ale schodiště nad pramenem a pramen sám. Ten je už několik let téměř vyschlý. Jeho obnova je technicky možná a nemusela by být ani moc finančně náročná. Každopádně toto krásné a jediněčné místo určitě stojí za to, abychom ho uchovali i pro další generace. Ať už místo samotné, tak i odkaz sv. Antoníčka, který je aktuální už téměř 800 let, skromnost, střídmost, láska....
Lom, štoly, kryty
Štoly v Divišově kolonii (známé také jako Divišova čtvrť nebo "Šanghaj") v Brně byly vybudovány během druhé světové války jako systém podzemních úkrytů. Šlo o nový projekt, který měl poskytnout ochranu obyvatelům před nálety. Plánované štoly měly čtvercový profil s průměrem asi 4 metrů a tvořily síť na sebe kolmých chodeb. Výstavba však nebyla dokončena a štoly zůstaly nedodělané.
Po válce byly vstupy do štol zavaleny, ale přístup je stále možný přes závaly. Dnes slouží tyto štoly jako zimoviště pro netopýry, což činí z tohoto místa biologicky významné stanoviště.
Cholerový (pruský) hřbitov z roku 1866
(jejich přesný počet není znám, odhaduje se pouze, že jich mohlo být až několik set) pohřbeni
také příslušníci rakouské a saské armády (na pomnících jsou uvedena jména 60 Rakušanů
a 5 Sasů). Je škoda, že tento zajímavý brněnský hřbitov nenávratně zanikl (jediné původní
cholerové pruské pohřebiště z roku 1866 na jižní Moravě se dochovalo v Mikulově), můžeme
však být rádi, že byly zachráněny alespoň tři největší pomníky, které se na něm původně
nacházely.
Bohužel nemáme žádné doklady o nálezech
ostatků při stavebních úpravách Divišovy čtvrti v průběhu 20. století. Až v roce 2005 byl
odkryt při rekonstrukci kanalizace v Trtílkově ulici na parcele č. 689 hromadný hrob obětí
cholery z roku 1866. Výkopem byl zasažen roh hrobové jámy, ze které byly při záchranném
archeologickém výzkumu prováděném společností Archaia Brno, o. p. s. (vedoucí výzkumu
David Merta) vyzvednuty ostatky pěti jedinců uložené v anatomické poloze a shodně orientované
hlavou k severu.
K daleko významnějšímu nálezu došlo v srpnu 2009, kdy bylo při bagrování základové
jámy na staveništi buddhistického duchovního centra (Domu Diamantové cesty) narušeno
hned několik hrobů z bývalého pruského cholerového hřbitova. Tři hrobové jámy (č. 502,
503 a 504) byly značně narušeny stavebními pracemi a byly z nich vyzvednuty pozůstatky
6, 3 a 4 jedinců. Při severovýchodním okraji stavební jámy byl pouze částečně narušen hrob
(č. 501), který obsahoval minimálně tři vrstvy pohřbů. Vzhledem k tomu, že byl odkryt
pouze okrajově, byl dokumentován jen v řezu. Téměř uprostřed stavební jámy byl však
odkryt a prozkoumán kompletní hromadný hrob (č. 500) o rozměrech přibližně 2 × 2 m,
z něhož byly vyzvednuty ostatky 25 jedinců. Výzkumem bylo prokázáno, že těla zemřelých
byla do hrobových jam ukládána vedle sebe s převažující orientací SZ-JV a JV-SZ a to tak, že
sousední pohřby měly vždy opačnou orientaci (vedle jedince orientovaného hlavou k jihovýchodu
tedy ležel jedinec hlavou k severozápadu). V nohách nebo hlavách hrobů byl někdy
umístěn jedinec orientovaný ve směru SV-JZ nebo JZ-SV.
Liščí farma "Klondyke"
V malebném zákoutí lesa u rybníčků směrem k Soběšicím se ve třicátých letech rozkládalo téměř surrealistické podnikání pana Oujezdského. Choval tu na 500 lišek, přičemž 300 z nich mělo stříbrnou srst a zbývajících 200 bylo ryšavých, tedy klasika. Dá se říct, že šlo o liščí elitu, která by na přehlídkovém molu lesní fauny strčila do kapsy i kdejakého srnce.
Pan Oujezký, neúnavný farmář a vizionář, žil přímo na farmě se svou manželkou. Jestli milovala lišky stejně jako on, není jisté, ale to už nikdo nezistí.
V padesátých letech farma přešla pod národní podnik Kara. Bohužel ani plánované hospodářství nelze udržet liščí impérium nad vodou a začátkem šedesátých let farma definitivně zavřela svou bránu. Budova pak osiřela a tiše chátrala. Koncem osmdesátých let zkázu dokončil požár.
Dnes najdete v lese už jen fragmenty základů farmy, které tu stále připomínají dobu, kdy v těchto místech vládla liščí aristokracie.
Pokud kdokoliv má další historky či perličky o této legendární farmě, napište je – ať společně vytvoříme vzpomínky na "Liščí farmu Klondyke".
